Když jsem byla před několika lety poprvé ve Vysokých Tatrách, okouzlily mě svou krásou. Říká se jim nejmenší velehory Evropy a pohled na jejich strmé skalnaté štíty budí respekt. Je tu ale i spousta nádherných míst a tras, které zvládnou i mírně až středně zdatní turisté. Jednou z takových tras, která dá člověku příjemně zabrat, ale nevyžaduje žádné technické dovednosti, je Tatranská magistrála vedoucí napříč Tatrami.
Tatranská magistrála v číslech
Myšlenka vybudovat souvislý vysokohorský vyhlídkový chodník napříč Tatrami se objevila už v roce 1903. Samotná Tatranská magistrála ale vznikala až v letech 1931–1937, kdy členové tehdejšího Klubu československých turistů propojili stávající stezky a vybudovali nové úseky. Název „Tatranská magistrála“ se začal používat právě ve 30. letech 20. století. V roce 1949 byl vybudován nový úsek mezi Batizovským a Velickým plesem, který trasu významně vylepšil. Získala tak svou délku zhruba 46 kilometrů, od Podbanské na západě Západních Tater po Veľké Biele pleso na východě Vysokých Tater. Když zadáte Tatranskou magistrálu do vyhledávače na mapách, ukáže vám to ale trasu dlouhou 100 kilometrů. Byla totiž časem prodloužena a v současnosti vede od Rozcestí na Tokarinách nad obcí Jalovec nedaleko Liptovského Mikuláše, prochází přes Západní Tatry, Vysoké Tatry, Belianské Tatry a Spišskou Maguru až ke státním hranicím, kde na ni navazuje polská červená stezka. Je tak nejdelší souvislou turistickou trasou v Tatranském národním parku. Celá trasa je dobře značená, není kde zabloudit. Rozcestníky vždy udávají přibližnou časovou náročnost jednotlivých úseků.
Ať už se vydáte tou delší nebo jen původní trasou Tatranské magistrály, vždy půjdete její nejkrásnější vysokohorskou částí přes jižní úbočí Vysokých Tater, kde budete mít ohromující štíty téměř na dosah, ale přitom budete na bezpečném turistickém chodníku, který není technicky náročný. Fyzicky to samozřejmě není úplně snadná procházka, ale trasa se dá různě přizpůsobit a rozdělit do více dní podle sil a chuti. Je na ní dost horských chat k přespání. Spaní venku je v národním parku zakázáno a asi málokdo by chtěl riskovat nejen pokutu, ale i možné setkání s medvědy. Hlavně v sezóně je ale potřeba rezervovat si místo na chatě s předstihem. A při plánování také nezapomeňte na zimní uzávěru, která platí na některých částech magistrály od 1.11. do 31.5. kvůli ochraně přírody.
Já jsem si naplánovala na začátek června přechod části Tatranské magistrály od Štrbského plesa k Veľkému Bielemu plesu a pak sestup dolů k autobusu Dolinou Kežmarskej Bielej vody nebo Dolinou Siedmich prameňov (podle momentální chuti). Trasu jsem si rozdělila na tři zhruba patnáctikilometrové etapy, abych měla dostatek času užít si její krásu. Počasí nakonec rozhodlo jinak, ale to už k horám patří.
První den: Štrbské Pleso – Velické pleso
Po večerním příjezdu vlakem z Brna do Štrby jsem přespala v hostelu nedaleko nádraží a brzy ráno se vyvezla zubačkou na stanici Štrbské Pleso. Prošla jsem se kousek po břehu jezera, kde byl po ránu příjemný klid. Samotné pleso ale příliš dobře nevypadalo. Voda měla docela silný zelený nádech a nebyla zdaleka tak průzračná, jako si ji pamatuji z minulé návštěvy. Jak jsem později zjistila, nešlo jen o můj dojem. Odborníci letos skutečně upozorňují na výraznější zakalení a přemnožení řas.
Magistrála pokračuje od Štrbského plesa mírným stoupáním na Trigan střídavě lesem a řidším porostem s výhledy na část Mlynické doliny s hřebenem Soliska (tam jsme si minule užili nádherné výhledy z Predného Soliska). Pak klesá po úbočí Patrie a postupně se otevírají výhledy na štíty obklopující Mengusovskou dolinu, v níž leží Popradské pleso.
Nad jeho východním břehem se vypíná strmě do výšky Ostrva, po jejímž severozápadním úbočí pokračuje trasa. Stoupání serpentinami je prudké a zdá se celkem nekonečné. Celou dobu mě ale provází výhledy do Mengusovské a Zlomiskové doliny, které jsou s každými nastoupanými metry stále krásnější. Především tmavá hladina Popradského plesa obklopená svěže zelenými ubočími a holými štíty mě nutí stále zastavovat a žasnout nad tou nádherou. Ze Sedla pod Ostrvou, kde končí náročné stoupání, už Popradské pleso vidět není. Zato si tu užijete úchvatný pohled na vrcholy uzavírající Zlomiskovou dolinu a na druhé straně do Popradské nížiny. Výhled na ni provází celou etapu odtud až k Velickému plesu.
Chodník pokračuje mírným stoupáním a klesáním po úbočí Tupé a Klinu, přes Štolskou dolinu a dále úbočím Končisté k Batizovskému plesu. Batizovské pleso mě nadchlo už při první návštěvě a zase se mi u něj moc líbilo. Když na něj zasvítí slunce, má překrásnou barvu. Kromě Končisté a Batizovského štítu se za ním do výšky tyčí i Gerlachovský štít, nejvyšší vrchol Vysokých Tater, Slovenska i celých Karpat.
Od Batizovského plesa se chodník stáčí kolem Suchého vrchu a pak už klesá do Velické doliny, kde u Velického plesa stojí Sliezsky dom. Ten se z původní horské chaty stal velkým (a taky dost drahým) wellness hotelem, ale má i jeden dvanáctilůžkový turistický pokoj s noclehem za rozumnější cenu. Tady jsem měla rezervovanou postel a měla jsem štěstí, že zrovna tu noc jsem tu spala sama.
Druhý den: Velické pleso – Skalnaté pleso
Od Sliezskeho domu vede magistrála pásem kosodřeviny a chvíli mírně stoupá úbočím Senné kopy. Tady cestu zase provází výhled do Popradské nížiny, který se ztratí, jakmile kosodřevinu vystřídá les a začne klesání na Hrebienok. Na Hrebienku pokračuje červená magistrála po rovině k rozcestí u Rainerovy chaty, ale byla by škoda minout vodopády Studeného potoka. K těm vede zelená trasa kolem Bilíkovy chaty. Vodopády jsou krásné, ale je tu opravdu hodně lidí, tak raději rychle pokračuju dál na Zamkovského chatu. Po cestě mě předbíhají dva tatranští nosiči a já můžu jen smeknout před jejich fyzickou kondicí.
Po občerstvení na Zamkovského chatě pokračuju do kopce na Lomnickou vyhlídku, odkud je moc hezký výhled do Malé a Velké Studené doliny. Magistrála dál traverzuje jihovýchodním úbočím Lomnického hřebene, trochu klesá a stoupá přes dva žlaby, až prochází kolem Skalnaté chaty ke stanici lanovky a Skalnatému plesu. Od Skalnatého plesa vyjíždí visutá lanovka na Lomnický štít, druhý nejvyšší vrchol Tater. Výhledy z něj jsou opravdu dechberoucí, ale tentokrát není jízda nahoru v plánu a počasí by mi stejně ani žádný výhled nedopřálo.
Na Skalnaté chatě jsem měla objednaný další nocleh. Je to pěkná menší chata, kde jsou k dispozici dva turistické pokoje, osmilůžkový pokoj Horal a čtyřlůžkový pokoj Paráda. Já jsem si zamluvila postel v pokoji Paráda, který má nádherný výhled dolů do kotliny a dá se přímo z něj pozorovat východ slunce, když má člověk štěstí na počasí. To jsem sice ráno neměla, ale zato jsem tu náhodou opět spala nerušeně jen já sama.
Další den bylo v plánu pokračovat přes Velkou Svišťovku k Zelenému plesu a k Veľkému Bielemu plesu, bohužel počasí mi plány nedovolilo zrealizovat. Od brzkého rána byly hory zahalené v mracích, hustě pršelo a mělo tak být celý den. Cesta by tedy byla nejen nepříjemná, ale i nebezpečná na mokrých, kluzkých kamenech. Svezla jsem se proto raději lanovkou dolů do Tatranské Lomnice a jela domů. I tak jsem si užila nádhernou tatranskou krajinu plnými doušky a těším se zase na příště.
