Jeseníky jsou horami s nezaměnitelnou atmosférou. Najdete tu místa známá a hojně navštěvovaná i taková, kde si vychutnáte krásu těchto hor více v klidu. A mají také svou hřebenovou trasu vedoucí přes hlavní hřeben Hrubého Jeseníku. Navštívíte na ní všechny čtyři jeho vrcholy nad 1400 metrů a užijete si báječné výhledy. Právě tuto trasu jsem si na podzim prošla a je to opravdu krása.
Z Jeseníků znám nejvíc Praděd a jeho okolí na jednom konci a Šerák a Keprník na tom druhém. Tentokrát jsem si ale chtěla projít i místa mezi nimi a pokračovat pak dál přes hřeben Vysoké hole, který mě vždycky z dálky lákal svými holými a strmými svahy spadajícími na jihovýchodě do ledovcového karu Velký kotel. Celá moje plánovaná trasa měla zhruba 40 kilometrů a vzhledem k tomu, že jsem vyrážela první den až ve tři odpoledne, rozložila jsem si ji raději na tři dny. Přece jen to byla moje první hřebenovka a teprve jsem poznávala své limity. A to jsem ještě netušila, že ji nakonec budu muset kvůli počasí dokončit až na druhý pokus.
Ramzová, Čerňava, Šerák
Trasa začíná v Ramzové, kam mám z Brna přímé spojení vlakem. Na Šerák bych se mohla vyvézt lanovkou, ale to samozřejmě v rámci přechodu hor zavrhuju, nebyla bych fér sama k sobě. Pěší trasy jsou na výběr dvě, buď po zelené přes Obří skály nebo po červené přes Čerňavu. Cestu přes Obří skály jsem šla jednou opačným směrem a některé její části jsou fyzicky náročnější, proto jsem zvolila lehčí variantu přes Čerňavu, přestupní stanici lanovky na Šerák. Tato trasa z Ramzové na Chatu Jiřího na Šeráku, kde jsem měla zamluvený první nocleh, je dlouhá zhruba 6 kilometrů s převýšením asi 600 metrů.
Od Jiřího chaty se nabízí krásné výhledy, pokud máte štěstí na počasí. Já je zatím měla při každé návštěvě tady, takže jsem doufala v krásný západ slunce. Bohužel se kvůli mrakům slunce příliš neukázalo a nevypadalo to nadějně ani s východem. Ten se ale nakonec předvedl v ohromné kráse (doporučuji vydržet do konce videa).
Keprník
Ráno po snídani jsem vyrazila na nejdelší část přechodu, 19 kilometrů dlouhou trasu ze Šeráku na Praděd. Nejdříve mě čekalo krátké stoupání na vrchol Keprník, kde jsem po cestě vzpomínala, jaká to tu byla pohádková krajina v zimě pod sněhovou peřinou. Z mrazového srubu na vrcholu Keprníku se otevírá nádherný panoramatický výhled nejen na celé Jeseníky. Keprník se totiž tyčí do výšky 1423 m n.m. a nic v jeho okolí pohledům do široka nebrání. Mám štěstí i na počasí, mraky na chvíli odpluly. Můžu tak dohlédnout i na cíl dnešní cesty, vysílač na Pradědu. Zdá se odtud opravdu maličký a hrozně daleko.
Trojmezí, Vřesová studánka, Červenohorské sedlo
Postupně klesám a zase stoupám dál po červené přes rašeliniště na Trojmezí a sedlo pod Vřesovou studánkou k oblíbenému poutnímu místu Vřesová studánka. Tady se očekávaných výhledů bohužel nedočkám, mraky zahalily celé okolí. I tak to tu má ale velké kouzlo. Protože to nevypadá na brzké vyjasnění, pokračuju táhlým klesáním do Červenohorského sedla. To leží ve výšce 1013 m n.m. a prochází jím hlavní silnice spojující města Šumperk a Jeseník. Červenohorské sedlo je oblíbeným lyžařským areálem, nachází se tu hotel i další ubytovací zařízení. Já si ale dávám jen rychlé kafe v hotelové restauraci a vydávám se dál stále po červené.
Výrovka, Jezerník, Švýcárna
Co jsem sestoupala dolů do sedla, musím zase vystoupat a ještě o kousek víc. Krátká prudší stoupání se střídají s téměř rovnými úseky. Nebe se už zase vyjasnilo, ale výhledy z plochého a zarostlého hřebene se stejně otevírají jen občas. To ale vůbec nevadí, cesta po hřebeni je příjemná i tak. Přes Výrovku, Malý Jezerník a Velký Jezerník dojdu na chatu Švýcárna, od které mám krásný výhled na nedaleký Praděd, nejvyšší vrchol Jeseníků i celé Moravy a Slezska. Když už to mám do svého dnešního cíle jen asi 3,5 kilometru a času mi do večera zbývá ještě dost, neodolám lákavé vůni a dopřeju si na Švýcárně dobrý pozdní oběd.
Praděd
Odpočatá a s plným žaludkem pokračuju dál. Červená trasa vede od rozcestí pod Pradědem rovnou dolů na Ovčárnu, já ale odbočuju a jdu po zelené k vysílači. Mám tu totiž na dnešní noc zaplacený nocleh. I když je všední zářijový den a na hřebeni jsem za celý den potkala jen málo lidí, poslední část ze Švýcárny k rozcestí a hlavně pak nahoru na Praděd je koncentrace lidí o poznání větší. Ale to není nic neobvyklého, asfaltka z Ovčárny na Praděd je asi nejfrekventovanější horskou cestou v Jeseníkách. Oproti letním nebo víkendovým dnům je tu ale pořád docela prázdno. Praděd mám moc ráda v každém ročním období a za každého počasí. Moc hezky je tu v létě a přímo pohádkový je Praděd v zimě, ostatně jako celé Jeseníky. Po cestě si ještě užívám pohled na vysílač s pozadím modré oblohy, jakmile se ale přiblížím těsně k němu, obloha se zahalí do hustých mraků. Celý den bylo počasí jako na houpačce, chvíli svítilo slunce a najednou se hory utápěly v mracích. Teď už ale mraky zůstaly. Hezký západ slunce mi tedy nevyšel ani tady a podle předpovědi tentokrát opravdu nedopadne dobře ani východ slunce.
Ráno zamračenější večera
Po noci v suterénu vysílače, kde se nachází turistické pokoje, bylo ráno hned jasné, že předpověď počasí bohužel nelhala. Z šedých mračen hustě pršelo, navíc bylo vidět sotva kousek před sebe a dost foukalo. Plán na poslední část přechodu hřebene z Pradědu na Skřítek tedy padnul. Těch cca 3,5 kilometru dolů na Ovčárnu, odkud mi jel nejbližší spoj do Bruntálu a pak domů, jsem došla za vydatného deště s promočenými botami i kalhotami. Zato jsem za celou dobu potkala jen jednoho podobně promáčeného turistu, což se obvykle nepodaří. Necelou hodinu do odjezdu autobusu jsem pak strávila na chatě Sabinka, kde jsem si díky milé obsluze mohla alespoň trochu usušit věci u krbu.
Odkaz na trasu: https://mapy.cz/s/damuboronu
