Měl chránit naši republiku před hrozícím útokem nacistických vojsk, místo toho ale nikdy nebyl dokončen. Řeč je o Stachelbergu, rozsáhlé vojenské pevnosti na východním okraji Krkonoš. Stachelberg se sice nestal největší dělostřeleckou pevností, jak bylo v plánu, ale rozhodně je významnou stavebně-vojenskou památkou a stojí za návštěvu.
Obrana proti nacistům
Na východním okraji Krkonoš nad obcí Babí, která leží na trase spojující Trutnov a Žacléř, se zvedá terénní hřbet, na jehož vrcholu se nachází mohutný vojenský komplex Stachelberg. Pevnost Stachelberg je jedním ze tří největších pěchotních srubů československé pevnostní výstavby, která byla reakcí na zvyšující se riziko útoku hitlerovského Německa v době před II. světovou válkou. V roce 1936 bylo rozhodnuto o umístění pevnosti právě tady a v následujícím roce se zahájila výstavba. Po svém dokončení měla pevnost s posádkou kolem 1000 mužů odrazit útok nepřátelské armády pomocí desítek kulometů, osmi protitankových kanónů, deseti houfnic nebo čtyř minometů a se zásobami odolávat případnému obklíčení nepřítelem až dva měsíce.
Konec velkých plánů
Ovšem Mnichovská dohoda v září roku 1938 znamenala pro plány na opevnění Československa konec a Stachelberg zůstal nedostavěný. Z celého komplexu se podařilo vylámat podzemí, vybetonovat jediný bunkr a postavit několik objektů lehkého opevnění. Z jiných bunkrů se stihly vybudovat jen základové desky nebo šachty do podzemí. Tvrz tak tvoří celkem 12 objektů a délka chodeb a sálů v podzemí, které byly vybudovány během jediného roku, činí úctyhodných 3,5 kilometrů.
Mnichovskou dohodou připadl Stachelberg stejně jako celé pohraničí Třetí říši, ale českoslovenští ženisté ještě před odchodem vyklidili všechny zbraně, stavební stroje a materiál a také zavalili štoly ústící na povrch a odvodňovací systém pevnosti. Jeho rozsáhlé podzemí se tak během několika dnů zaplavilo vodou. Němci o nedostavěný a zatopený Stachleberg neměli zájem až do konce války v roce 1945, kdy nouzově vyzbrojili objekty lehkého opevnění v areálu proti postupující Rudé armádě. K bojům tu ale nakonec nedošlo. Během dalších čtyřiceti let areál chátral, v jednom bunkru bylo dokonce uloženo 100 tun toxického jedu k hubení mandelinek.
Muzeum československévojenské historie
Novou nadějí pro Stachelberg se stala parta historicko-vojenských nadšenců, kteří se od roku 1988 snažili o záchranu tvrze s myšlenkou vybudovat tu pevností areál a muzeum. První expozice se návštěvníkům otevřela v roce 1993 a od roku 2001 byla zpřístupněna i první části podzemních prostor.
Ohromující podzemní prostory
Během prohlídky fascinujícího podzemí, do kterého sestoupíte ve velkém bunkru T-S 73 po 186 schodech, uvidíte chodby a sály v různých fázích výstavby. Figuríny představující pracovníky při jejich činnostech, názorné tabule a výklad průvodce vás přenesou do doby horečné výstavby tvrze během roku 1938. V nadzemní části bunkru T-S 73 se nachází expozice představující československé dějiny těsně před II. světovou válkou a naše vojenské jednotky bojující během ní v zahraničí.
Řopíky v průběhu minulého století
Opraveny a zpřístupněn byly postupně i některé z objektů lehkého opevnění, takzvaných řopíků (podle zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací). Jeden je vybavený a vyzbrojený jako v době mobilizace československé armády v září 1938, druhá pevnůstka je vyzbrojena německým kulometem jako v roce 1945 a třetí ukazuje období studené války v 60. letech minulého století, kdy byla obranná linie částečně aktivována jako obrana železné opony.
Rozhledna Eliška
V roce 2014 byla v areálu nedaleko hlavního srubu postavena rozhledna Eliška, pojmenovaná po české a polské královně, manželce krále Václava II.. Její výška činí necelých 25 metrů a má dvě vyhlídkové plošiny, v 9 a 21 metrech. Je z ní vidět na rozlehlý areál Stachelbergu a Libavské sedlo mezi Krkonoši a Vraními horami, které tvořilo nejednou v minulosti zemskou bránu pro vpád armád na naše území a pevnost ho měla proto strážit. Je odsud také vidět trutnovská linie hraničního obranného opevnění, nedaleký Žacléř, Rýchory, Vraní hory, Jestřebí hory, Orlické hory nebo údolí řeky Úpy.
